Úvodní stránka
Kde jsem byla
Škrkny

Rubrika „Uncategorized“

Technoplaneta 2014

Zveřejněno: 14.5.2014, 22:04 | Autor:

…aneb Asi se mi stýská po dětství

Musím říct, že jsem se na Technoplanetu letos těšila skoro srovnatelně s předchozími ročníky. Protože Technoplaneta je prostě fakt kvalitní hra, o tom žádná. Za těch šest let, co ji s Olou hrajeme, se nepochybně o několik levelů ztížila, ale hráči ji docela zázračně dorovnali taky. Ty šifry jsou celkově výborné, pro děti luštitelné a přitom neurážející (což je můj pocit třeba z mladší kategorie DNEM…, kde si člověk tak u čtyř pětin úloh jenom rve vlasy a přemýšlí, jestli si o něm orgové vážně myslí, že je tak moc blbej. A když je potom vyhlášení výsledků, tak přestože jo, tričko potěší, při vysvětlování řešení by se šel prostě zahrabat, aby jeho starší kamarádi neviděli, co že to vlastně vyhrál.) Technoplaneta je fajn. Moc fajn. A právě proto mě tak mrzí, že jsem si ji letos jako veterán najednou nedokázala tolik užít.

Bylo mi trochu jasný, že to bude jiný. Už ve chvíli, kdy mi nepřipadalo podstatný, s kým jsem v týmu, a šlo mi jen o to, abych mohla zadávat odpovědi já. Byla tu nutnost nějak odlišit název a logo, mailové vlákno mezi mnou a orgovstvem docela potěšilo a pobavilo. Aby bylo jasno, ještě před zasláním našeho stařečka pro nás navrhli logo vlastní. A je milé vidět, že tam patříme, že jim na nás záleží a že jsme prostě důležití (resp. důležité).

Ale asi už jsem vyrostla. A je mi to líto. Asi je dobře, že tam ta kategorie veteránů je, ale stejně už to není ono.

Měla jsem každé pondělí na sedmou, což byl trošku problém, ale v prvním kole se mi ještě v šest povedlo vzbudit Olu, ta to vytiskla dvakrát a vzala jsem si šifry s sebou do šaliny a do školy. Tam jsme kupodivu zvládly luštit i docela jako tým, minimálně dvojčlenná část v naší třídě, nicméně padly jenom dvě šifry. Docela jako za starých časů, i když už asi nebylo tolik hodin, kde člověk nemusí dávat pozor a tolik motivace. Horší to bylo po příchodu domů. Začala jsem být nervózní, že už to sama nedoluštím, chyběly mi podobné šifry, jako pravým Škrknám a za žádnou cenu jsem nedokázala neříkat svoje myšlenky nahlas A nebudu tvrdit, že to bylo vždycky úplně celé stoprocentně čestné. Snažily jsme se, fakt hodně. Zavíraly jsme se do různých místností a tak podobně, ale prostě nejsme zvyklé luštit bez té druhé. I ty šifry, které beru, že jsem během celé své kariéry vyluštila sama jsem musela při luštění někomu vysvětlovat. Klidně jen přes Skype. Ale většinou Ole. Doma, venku, všude. A bylo to hrozně těžký. Zvlášť The Incredible Machine, kde šlo především o dobré nápady. Ale nakonec se to nějak všechno vyřešilo.

Druhé kolo bylo jednoduché. Přišla jsem domů z výtvarky někdy před osmou a teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že nějaké kolo vůbec je. A vyluštila jsem ho během nějaké hodiny a půl. Celé. Sama. Bez problému. A měla jsem ze sebe radost, ale zase nejde říct, že bych si to nějak užila. Bylo to příliš rychlé.

Třetí bylo zlomové. Opět jsem si ho zvládla vytisknout, ve škole vyřešila Zašmodrchaný displej, teoreticky i Svítivou reklamu a Cenzora, ale k jednomu mi chyběl Google, ke druhému prohlížeč, protože já prostě chytrý mobil nevlastním, Verčin má pochybný systém, který si nerozumí s naší školní sítí, Zuzka nebzla ve škole, a když jsem se konečně zmocnila cizího notebooku, zjistila jsem, že ta síť nejede vůbec. Pozitivní bylo, že jsem málem zlanařila nového člena týmu, u kterého ty papíry vydržely dvě hodiny. Ale napsat do týmu nechtěla. Pak jsem šla do výtvarky, pak do hospody, domů jsem se dostala v jedenáct, do postele o půlnoci, zavřela jsem oči a pak mi došlo, že je vlastně Technoplaneta. Tak jsem opět vstala, děkovala, že se technoplanetí den láme až v šest, ty tři tam naťukala, vyluštila roboty a šla zas spát. Jak fungují rezistory jsem si nepamatovala, hledat se mi to nechtělo a vlastně mi to bylo jedno. A pak mi to bylo vytrvale jedno celý týden. I když jsem už věděla, co je to rezistor, prostě jsem neměla motivaci se na to podívat. A viděla jsem ji víceméně až s nápovědou, která mi sice nic neřekla, ale vlila mi krev do žil. Ach jo.
Ale tohle kolo už definitivně říkalo, že to není tak úplně ono. Ať už tím, že chodím místo luštění na pivo, nebo tím, že je mi fakt jedno, jak dopadnu.

Čtvrté jsem vyluštila během volného dopoledne před MO. Opět lehké, jasné, rychlé. Boyard až moc. A Kinetoskop vůbec nefungoval, tak se to muselo dělat elektronicky. Což mi připadalo hloupé. Testovalo se to?

A páté bylo asi nejtěžší. Opět volno, ale stejně to dost odolávalo. To si ještě pamatuju. Jediní jasní byli malíři. Pointilistická byla pěkná. Depeše pro mě dlouhou dobu neluštitelná, protože jsem si nějakým nedopatřením pomocí CSS Stylebotu nastavila text-transform: capitalize; a myslela si, že je to schválně. Wittnovi psi mírně přeplácaní. A rozpadová řada fakt divná. Protože to logicky prostě nedává smysl. Nejsem žádný expert na jaderné rozpady. Ale zhruba je chápu. A jsem matematik. A myslím, že rozdíl mezi sčítáním a násobením je poněkud značný. Divná, divná to věc.

Dalším celkovým zklamáním bylo, že jsem absolutně nezvládla přispívání do diskuze. Tak snad to aspoň nahradím tímhle článkem.

Sakra, já nechci růst!

Ale stejně, prostě díky za hru! (A jdu oplakat účast na finále.)

Rubrika: Uncategorized | Štítky: , | No Comments